Fonetika souhlásek

Rozdělení souhlásek

•  podle místa tvoření – obouretné (bilabiální – b, p, m), retozubné (labiodentální – v, f), dásňové (alveolární – d, t, n), tvrdopatrové (palatální – ď, ť, ň), měkkopatrové (k, g, ng, ch), hrtanová (laryngální – h)
•   podle charakteru překážky – závěrové (explozivy – b, p, m, d, t, n, ď, ť, ň, k, g, ng), úžinové (frikativy – v, f, j, ch, h). Mezi úžinové souhlásky dále patří sykavky (s, z, š, ž, c, č), laterální l a vibranta r. Souhlásky c a č jsou polozávěrové, jejich výslovnost se dá rozdělit na dvě fáze: fáze úplného závěru, který postupně povoluje, až vytvoří úžinu, jejíž třecí šum připomíná sykavky.
• podle účasti hlasu na znělé a neznělé

párové – b-p, d-t, ď-ť, g-k, v-f, z-s, ž-š

samostatné znělé – m, n, ň, l, j, r

samostatné neznělé – ch, c, č

Slabikotvorné souhlásky (sonory) – mohou ve slabice nahradit samohlásku. Jedná se o r, l, m, n. Při zpěvu na dlouhém tónu se mezi první souhlásku a sonoru vkládá neutrální vokál (např. ve slově srdce, smrt).

M, N, NG – nácvik hlavové rezonance (m – podporuje kulatost vokálu, n – podporuje nasazení tónu do masky, ng – usměrňuje tón do kopule hlavy, lze jej použít k odstranění šelestu)

B, D, T – podporuje nasazení tónu do masky

J – navozuje špičku

R – pružnost jazyka

V, Z – posazení dopředu